Víte, co nebo kdo jsou lelky? Lelkové jsou ptáci velikosti kosa.  U nás se vyskytuje lelek lesní a přísně chráněným druhem. Potud informace od chytré Wiki. Jenže chytat lelky lze i jinak. Jak? No přece nic neděláním, lenošením, no prostě relaxováním.  A přesně to se mi děje právě teď na Velikonoční bílou sobotu .

Ráno se probouzím s tím, že dnes se bude aktivně lelkovat.
V mém podání to znamená vzít fotoaparát a vydat se do světa tam venku za zajímavými obrázky.  Nemám jsem tušení, kam se vypravit a tak první zastávkou se stává obchod U Džoudyho.

Proč zrovna tady? Dostala jsem  totiž nedávno od mladší dcery k narozeninám dárkový poukaz zrovna k Džoudymu. Během dvou hodin bloumání a občasným čtením tu vybírám tři knihy.

Jste zvědaví, jaké to jsou knihy? Jasně, že vás nenechám tápat a podělím se o ně. První mi padá do oka malá útlá knížečka na téma havajské techniky Ho`oponopono.
Druhou knihou, která upoutává mou pozornost je kniha od skvělého autora Raye Bradburyho s názvem Zen a umění psát. Chcete vědět, čím mě dostala?

Otevírám knihu a čtu:

„Pokaždé, když ráno vyskočím z postele, šlápnu na minu. Ta mina jsem já. Po výbuchu věnuji zbytek dne skládáním jednotlivých kousků dohromady.“

A je rozhodnuto …
Třetí a poslední knihou je kniha o slově, o jeho tajemství a síle. Málokdo z nás si uvědomuje, jakou sílu mají slova, která používáme. Co vyslovená slova způsobují a jak dokáží ovlivňovat náš život. Nic méně slovo není tématem dnešního dne. Jestliže vás to zajímá, čtěte mé zamyšlení v článku na dané téma „Síla slov“. Dnes se lelkuje 🙂

Mám nakoupeno a stojím na zastávce MHD.
Usilovně přemýšlím, kam se za těmi lelky vydám.

Když tu přijíždí tramvaj číslo 22…
Co mi to číslo jen připomíná?
Už vím! Tarotovou kartu Blázna a číslo Velkého Mistra. Vypadá to dnes na zajímavé synchronicity. Rýsuje se inspirativní, hravý den s duchovním naplněním.

Nasedám do tramvaje číslo 22 a s ní ujíždím směr Hradčany a Bílá hora. Hlavou se mi honí otázka za otázkou: „Šárko, kde vystoupíš? No, řekni, kde… Bude to Brusnice a Nový svět, Pohořelec a Hradčany nebo Strahov? Ještě máš možnost jet na Bílou horu nebo to bude Břevnov?“  V hlavně mě bzučí jako v úlu a najednou slyším: „příští stanice Malovanka…“ a je vymalováno. Padá rozhodnutí, vystupuji na Břevnově.

Výstupní stanice „Břevnovský klášter“ je počátkem dnešního lelkování.  Na místě zjišťuji, že jsou na Velikonoční svátky všechny prohlídky kláštera zrušeny. Spokojuji se s prohlídkou exteriéru a interiér si ponechám na příště.

Z nádvoří kláštera vcházím branou do nově upravené klášterní zahrady, kterou otevřeli v roce 2012. Cesta vede kolem opatského barokního letohrádku Vojtěška.
Potkávám tu otce s malou dcerkou, která drží fotoaparát v ruce a fotí jakési stromy. Táta dcerce radí, jak pořídit onu fotografii. Když odejdou koukám, co je na těch stromech tak zajímavé, že stály za zvěčnění na fotografii. Dívám se a má ústa zůstávají otevřena dokořán.
Přede mnou se otevírá pohled do nádherné aleje plné habrů a na jením vzdáleném konci jsou dveře glorietu Josefka. Neváhám ani minutu… a fotografie jsou na kartě. Podívejte… to je přece krása…

Jestliže jste dočetli až sem, jste úžasní.
Abych vás trochu napnula, tak do zahrady Břevnovského kláštera se podíváme příště…

S láskou napsala
Šárka