Archiv pro rubriku: Střípky z cest

Ráda se toulám s fotoaparátem v ruce a hledám místa, která jsou něčím zvláštní, trochu zapomenutá a mají magický nádech. Místa, kde je příjemné pobýt a která mě dokážou inspirovat. Místa, která stojí za to, aby byla sdílena.

Když jdu chytat lelky…

Víte, co nebo kdo jsou lelky? Lelkové jsou ptáci velikosti kosa.  U nás se vyskytuje lelek lesní a přísně chráněným druhem. Potud informace od chytré Wiki. Jenže chytat lelky lze i jinak. Jak? No přece nic neděláním, lenošením, no prostě relaxováním.  A přesně to se mi děje právě teď na Velikonoční bílou sobotu .

Ráno se probouzím s tím, že dnes se bude aktivně lelkovat.
V mém podání to znamená vzít fotoaparát a vydat se do světa tam venku za zajímavými obrázky.  Nemám jsem tušení, kam se vypravit a tak první zastávkou se stává obchod U Džoudyho.

Proč zrovna tady? Dostala jsem  totiž nedávno od mladší dcery k narozeninám dárkový poukaz zrovna k Džoudymu. Během dvou hodin bloumání a občasným čtením tu vybírám tři knihy.

Havajský rituál odpuštění

Jste zvědaví, jaké to jsou knihy? Jasně, že vás nenechám tápat a podělím se o ně. První mi padá do oka malá útlá knížečka na téma havajské techniky Ho`oponopono.
Zen & umění psátDruhou knihou, která upoutává mou pozornost je kniha od skvělého autora Raye Bradburyho s názvem Zen a umění psát. Chcete vědět, čím mě dostala?

Otevírám knihu a čtu:

„Pokaždé, když ráno vyskočím z postele, šlápnu na minu. Ta mina jsem já. Po výbuchu věnuji zbytek dne skládáním jednotlivých kousků dohromady.“

A je rozhodnuto …
Tajemství & síla slovaTřetí a poslední knihou je kniha o slově, o jeho tajemství a síle. Málokdo z nás si uvědomuje, jakou sílu mají slova, která používáme. Co vyslovená slova způsobují a jak dokáží ovlivňovat náš život. Nic méně slovo není tématem dnešního dne. Jestliže vás to zajímá, čtěte mé zamyšlení v článku na dané téma „Síla slov“. Dnes se lelkuje 🙂

Mám nakoupeno a stojím na zastávce MHD.
Usilovně přemýšlím, kam se za těmi lelky vydám.

Foto: Sarka TesikKdyž tu přijíždí tramvaj číslo 22…
Co mi to číslo jen připomíná?
Už vím! Tarotovou kartu Blázna a číslo Velkého Mistra. Vypadá to dnes na zajímavé synchronicity. Rýsuje se inspirativní, hravý den s duchovním naplněním.

Nasedám do tramvaje číslo 22 a s ní ujíždím směr Hradčany a Bílá hora. Hlavou se mi honí otázka za otázkou: „Šárko, kde vystoupíš? No, řekni, kde… Bude to Brusnice a Nový svět, Pohořelec a Hradčany nebo Strahov? Ještě máš možnost jet na Bílou horu nebo to bude Břevnov?“  V hlavně mě bzučí jako v úlu a najednou slyším: „příští stanice Malovanka…“ a je vymalováno. Padá rozhodnutí, vystupuji na Břevnově.

Výstupní stanice „Břevnovský klášter“ je počátkem dnešního lelkování.  Na místě zjišťuji, že jsou na Velikonoční svátky všechny prohlídky kláštera zrušeny. Spokojuji se s prohlídkou exteriéru a interiér si ponechám na příště.

Z nádvoří kláštera vcházím branou do nově upravené klášterní zahrady, kterou otevřeli v roce 2012. Cesta vede kolem opatského barokního letohrádku Vojtěška.
Potkávám tu otce s malou dcerkou, která drží fotoaparát v ruce a fotí jakési stromy. Táta dcerce radí, jak pořídit onu fotografii. Když odejdou koukám, co je na těch stromech tak zajímavé, že stály za zvěčnění na fotografii. Dívám se a má ústa zůstávají otevřena dokořán.
Přede mnou se otevírá pohled do nádherné aleje plné habrů a na jením vzdáleném konci jsou dveře glorietu Josefka. Neváhám ani minutu… a fotografie jsou na kartě. Podívejte… to je přece krása…

Jestliže jste dočetli až sem, jste úžasní.
Abych vás trochu napnula, tak do zahrady Břevnovského kláštera se podíváme příště…

S láskou napsala
Šárka

foto: Sarka Tesik

Nedělní vycházka Prahou s lidmi, které mám ráda…

Poslední  březnovou neděli se sešla moje rodina. Tedy měla se sejít… je to už skoro tradice, že na každém srazu některá z mých dcer chybí. To není výčitka. Z mého pohledu je to konstatování faktu.  Přestože tu starší skolila jakási viróza, tak s mladší jsme si společný den opravdu užily.

Sdílím tu místa a možná i atmosféru oné neděle v centru Prahy. Vydejte se se mnou po našich stopách, za poznáním zajímavých míst a tajemných uliček staré Prahy.

Den jsme začaly v nádherné kavárně v centru města. V malém barokním domě ve Vodičkové ulici.
A světe div se měli otevřeno už v 10.00 hodin.
Uvítal nás parádní anděl s nápisem „Otevřeno“

foto Sarka TesikProšly jsme dlouhou chodbou, kterou strážil druhý anděl.

Pak se objevily dveře. Jedny vedly do kavárny a druhé na místní dvorek. To bude fajn posezení až  přijdou teplejší dny.

Samotná kavárna je místo, kde mě ovládl pocit, že tu zastavil na chvíli čas.  V tomto časem zapomenutém místě jsme strávily pár hodin. Vypily skvělou kávu, snědly mrkvový dort a ochutnaly Prezidentské cukroví, což jsou oblíbené křehké koláčky TGM s lískovými oříšky.

Další kroky nás vedly hned vedle do pasáže Světozor.
Pasáž má jeden svůj příběh… Týká se oné krásné vitráže s nápisem TESLA. Původně tam totiž měl být nápis Philips. Díky převratu v roce 1948 komunisti rozhodli, že tam bude TESLA. Jeden čin, který lze kvitovat s povděkem 🙂

Prošly jsme pasáží do Františkánské zahrady. Oázy klidu uprostřed řevu velkoměsta. Pokračovaly jsem Perlovkou na Uhelný trh.

Na Uhelném trhu jsem se najednou zasekla u jedné výlohy. Zaujal mě v ní totiž obrovský sud a v něm plno malých tenisových míčků. V další výloze zase sud plný želviček a nakonec sud s tykvemi. Ta barevnost byla nádherná. Já, člověk fotografováním posedlý, jsem naprosto těm barvám podlehla. Podlehla i má dcera. Neboť pronesla posvátnou větu, tedy spíš dotaz: „Nefotilo by se ti to líp zevnitř?“ „Jo, fotilo.“ odpověděla jsem a už jsme vstoupily do království želatinových bonbonů. No řekněte, kdo by odolal také hře barev.

My jsme neodolaly a odnesly si pár medvídků, kyselých kytiček a ještě kyselejších lahviček kola koly. Rodičové POZOR! Pravda je taková, že pokud tento obchod objeví vaše děti je už pozdě… Zemětřesení ve vaší peněžence je nevyhnutelné, ale zvládnutelné.

Bonbónky na cestu a zpět do ulic Prahy. Z Uhelného trhu se vydáme směr ulice Zlatá. Vydaly jsme se průchodem z Michelské do ulice Jilská. V Jilské míjíme dům U 7 andělů, v jehož oknech do restaurace sedí oněch 7 andílků. Anděl za oknem zvláštní jev. Na cestě kolem Absitherie na mě vykoukl kostlivec… No nepije to… Pomíjivost času podtrhuje cesta kolem kostela sv. Jiljí, který stáží pes s pochodní v zubech.

Za chvíli jsme ve Zlaté ulici a raději ji rychle proběhneme. Nápis na zdi hned z kraje ulice hlásá, že jsme ve Stínadlech a můžeme potkat Vonty… a to jsme fakt nechtěly. Zlatou ulicí jsme se rychlým krokem dostaly na Anenské náměstí.

Zde převzala řízení procházky dcera. Prý ji tahám pochybnými uličkami…

Vydala pokyn odbočit vlevo, do ulice Stříbrná. Zdi má pomalované graffiti a na jejím konci někdo vysedává na zdi a chytá tam lelky. Pod ním je vstup do Galerie FOTOGRAFIC a jelikož byla zavřená, její návštěva se nekonala. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se ocitly před románskou rotundou sv. Kříže Menšího. Rotunda uprostřed města a v zajetí dopravních značek…

Pozdní odpoledne a hlad nás zavály do správné české paluše V Jirchářích… Nefalšovaná česká hospoda s nápisy po zdi. Jo, mají tam super SKLEP, jen se ho nepovedlo dokumentovat. Tak příště, neboť tam výborně vaří. Podávají se tam panáci, pak jim musíte dát LOVE… vlastně peníze 🙂

Po vydatném pozdním obědě vedou naše kroky k Národnímu divadlu a tady naše nedělní setkání končí. Loučíme se a obě doufáme, že se příště sejdeme všechny.

Díky, že jste dočetli až sem a budu ráda za komentář.
S láskou pro vás napsala
Šárka

P.S. Ještě je tu mapa od strýčka Googla. To kdyby jste měli chuť si  trasu projít s námi.

Západ slunce nad Kotlaskou

Západ slunce nad Kotlaskou

V den svých narozenin jsem se rozhodla vypravit se na Kotlasku do Libně fotografovat západ slunce. Kotlaska je dělnická usedlost na vršku Hájek, která vznikla za éry  továrníka Antonína Gottlase, v první polovině 19. století.

Soustředěná na čas západu a pár jarních kytek, jsem trochu zbloudila. Došla jsem na Hájek namísto na Kotlasu. Dodala jsem si odvahy a zeptala se místních lidí na Hájku, jak se dostanu na Kotlasku. Celkem bez potíží mi místní pánové poradili. Chvíli se mě vyptávali, cože tu mám v úmyslu dělat a fotografování západu slunce se jim jevilo jako neškodná činnost.  Dali se se mnou do řeči, chvíli mi vyprávěli o místních půtkách s úřady. A ještě přidali, že jít fotit západ slunce zrovna sem je bláhovost sama.

S mírným zdržením jsem nakonec na Kotlasku od Hájku dorazila. Pravda čas se krátil a najít místo, které jsem si pamatovala z posledního výletu před skoro pěti lety se mi nedařilo. Využila jsem jedno vyvýšené místo. Jednoduše jsem vylezla na zídku. Pár lidí, co šlo okolo, se nějak divně koukalo, ale situaci nekomentovali. Mohli tak vznikout fotografie západu slunce na Kotlaskou.

Nakonec se podařil západ slunce vyfotografovat.
Doprovázelo mě na cestě štěkání psů, které moc vlídně neznělo. Nicméně jsem setkávání s nimi přežila bez sežrání. Kočka mě sice zaregistrovala a pak ji zaujalo něco zajímavějšího než moje maličkost.

 Lidi jsem raději nefotografovala, je lepší předcházet kritickým situacím.
Kotlaska svými malými nouzovými stavbami ve strmém svahu se zahrádkami připomíná dávno zmizelou pražskou periferii.

Své putování na Kotlasku končím na Palmovce. Palmovka s autobusovým nádražím a tramvajovou křižovatkou je tak trochu pomníkem komunismu a malinko chaotickou křižovatkou. V 50. a 60. letech zažila Libeň velkou demolici a druhou neméně zničující ještě v 80.letech. Spousta starých domů včetně toho Hrabalova se zbouralo. Velká část libeňské historie je nenávratně v trapu. Zůstávají jen vzpomínky na grafika a spisovatele Bohumila Hrabala. Poslední zastavení je u zdejší židovské synagogy, která tu poněkud osaměle činí na rohu u metra. Má pohnutou historii, zavřeli ji nacisti a udělali z ní skladiště. Tím skladištěm zůstala do doby nedávné. Dnes je vyklizena a čeká na své znovuzrození.

První výprava za západem slunce nad Kotlaskou skončila. Mám v plánu se sem ještě jednou v tomto roce vrátit. Snad nezapomenu na chutné špekáčky pro místní chlupáče 🙂

Díky, že jste dočetli až sem a budu ráda za komentář.
S láskou pro vás napsala
Šárka

P.S. Mapa od strýčka Googla

Brno-město mému srdci blízké….

Parádní časosběrný snímek z Brna

BRNO from EMproduction on Vimeo.

Pražská vánoční zastavení v roce 2014

Pražská vánoční zastavení v roce 2014

Každým rokem dělám takové malé ohlédnutí za vánočními svátky
a tak uplynulý rok 2014 není výjimkou.
A chcete-li vidět i ta předchozí z let minulých, tj. r. 2012 a r. 2013.
Pro své přítele v zahraniční jsem verzi r. 2013 trochu zkrátila a tak vzniklo video s názvem Christmas 2013.
Pokud se líbí i vám, napište mi do komentářů.
Mějte se krásně 🙂
S láskou Šárka

Chalupy v Přebuzi

Město na konci světa

Přebuz, město na konci světa.
Ten pocit jsem měla jen chvilku. Místní lidé jsou totiž milí, sdílní a vstřícní.
Kdo hledá klid a pohodu je Přebuz ideálním místem k obnově životní energie.
Město Přebuz má nejmenší počet obyvatel ze všech měst v Česku. V roce 2012 zde žilo 75 obyvatel.

Dříve byla Přebuz městem horníků a cínovce.  Dějiny dolování cínovce a kamence začínají  již r. 1590 a skončily jejich opuštěním v roce 1948.
Z bývalého hornického města je dnes  Přebuz rekreačním střediskem ve středu  vyhlášeného Přírodního parku Přebuz.  V přírodním parku objevíme přírodní rezervace – Velké a malé jeřábí jezero, Velký a malý močál a Přebuzské vřesoviště.

Pod Přebuzí je rybník. Rybník s písečným dnem dále od břehu s rostlinným porostem se využívá jako přírodní koupaliště a rybky tu loví rybáři.
Rybník je uměle vytvořené vodohospodářské dílo se píše ve Wikkipedii a ještě více…

Když na rybníce ulovíte východ Slunce může to vypadat třeba takto…

Pro více fotografií navštivte moji digitální fotogalerii 🙂

S trochou nadsázky se v Přebuzi říká, že tu v okolí vládne osm měsíců zima a 4 měsíce chladno.

Mě tu zase taková zima nebyla, takže s tou zimou to nebude tak horké. Uvidíme, jak proběhne moje první zima na Rotavě a pokud se na Přebuz zase dostanu, budu o tom informovat obrazem i písmem.

Mějte se a hrajte si 🙂
Těším se příště

S láskou
Šárka

Tady je ještě mapka „strýčka“ Googla

Ranní opar v lomu

Lom ztracený v mlze

 Minulý víkend jsem jen tak zběžně nakoukla během dne do povrchového lomu Mírová vzdáleného asi dvacet sedm kilometrů z města Rotavy. Přitom začala moje představivost spřádat své sítě a zvědavost se k ní přidala. Vznikl z toho koktejl myšlenek a představ, jaké by to bylo při východu nebo západu slunce.
Lom připomíná trochu poušť, trochu měsíční krajinu.

Východ slunce
Východ slunce

Když jsem o víkendu opět pobývala v Krušných horách, slovo dalo slovo a s kamarádkou jsme vyrazily za ranního kuropění směr Mírová. Sice jsme si lehce přilehly podolek a vypadlo to, že promeškáme východ sluníčka, přesto jsme ho chytily cestou. Na chvíli jsme zastavily a fotografovalo se.

Cesta přes Vřesovou kolem paroplynové elektrány je opravdu silný zážitek.
Zážitky jsou vlastně dva.
Ten první je vizuální a druhý čichový, popravdě… „nic moc“

Paroplanová elektrárna Vřesová
Elektrárna Vřesová

Když jsem kolem jela poprvé, tak se mi hlavou honily myšlenky, zda jedu opravdu do míst s krásnou přírodou. Nicméně jsem zahnala předsudky a po pár kilometrech za Vřesovou se chmury rozplynuly už úplně.

 

Východ slunce na lomem
Vycházející slunce nad zatopeným lomem

A konečně jsme v lomu.
Jaké však bylo naše překvapení, když místo vycházejícího slunce zde byla mlha jako hrom. Mlha se zvedala velmi, ale opravdu velmi pomalu. I přesto se před námi objevovaly úchvatné obrazy.   Podívejte se, jaké z tohoto výletu vznikly fotografie.
Navštivte digitální fotogalerii.

Závěrem mám pro vás informace o lomu z Wikipedie a mapu dodal  „strýček“ Google:
Lom se nachází v severní části obce Mírová. Těží se tu kaolin převážně pro keramickou výrobu od 80. let 20. století. Těžbu zde provádí společnost Sedlecký kaolin a.s.

Zvětšit mapu
Autor: Šárka Těšíková

Nové spojení

Železniční trať pod Vítkovem slaví narozeniny

Nové spojení
Želežniční trať „Nové spojení“ pod Vítkovem

O prvním zářijovém dni roku 2014 je tomu přesně šest let, kdy po nově vybudované železniční trati pod Vítkovem začaly jezdit první vlaky s cestujícími. „Nové spojení“ – tak se nazývá tato křižovatka mezi Hlavním, Masarykovým a Libeňským nádražím.

Zlehka se ohlédneme do minulosti:

1. září – byl zahájen zkušební provoz na jedné koleji mezi Hlavním nádražím a Holešovicemi  a  na dvoukoleji mezi Hlavním nádražím a Libní.

10. září – začalo fungovat dvoukolejní propojení Hlavního nádraží – Holešovice
a Hlavní nádraží – Vysočany.

Trať Nové spojení
Želežniční trať „Nové spojení“ pod Vítkovem

1. října – byl zprovozněn poslední úsek Masarykovo nádraží a Vysočan.

Na místě původní nevyhovující trati dnes cesta pro pěší a cyklostezka „Staré spojení“.
Cyklostezku využívají kromě cyklistů také pěší turisté a bruslaři.
Stezka vede od Bulhara až na Krejcárek.
Fotogalerie – železniční trať „Nové spojení“
Fotogalerie – cyklostezka „Staré spojené“
Mapa cyklostezky, detail stezky vedoucí starým železničním tunelem.

Rotava Sídliště

Rotava a její okolí

město Rotava
město Rotava

Minulý víkend jsem na pozvání mé kamarádky navštívila malé město Rotavu a několik zajímavých míst v jejím okolí.

Rotava je malé město zhruba o třech tisících obyvatelích. Když mi líčila s obrovským nadšením, jak je tu krásně, nemusela mě dlouho přemlouvat.

Nic méně pravdou je, že sever mě nikdy nelákal a tak stál mimo můj zájem. Mojí hlavní dobíječkou energie je hlavně Šumava. Dnes je Šumava vyhledávaným turistickým centrem a klidných míst ubývá.

Byla jsem zvědavá, co mně v Rotavě čeká. Použila „strýčka Googla“ a na oficiálních stránkách města Rotavy jsem se dočetla o nové naučné stezce a Rotavských čedičových varhanech. Mé „kamenářské“ srdce

Rotava - varhany
Rotavské čedičové varhany

zaplesalo a zvědavost ještě vzrostla.

Do Rotavy jsem přijela v pátek odpoledne a najednou jsem se ocitla v jiném světě. Čas začal plynout pomaleji, lidé mne zdravili a usmívali se na mne. Prodavačku v obchodě i hospodskou zajímalo, odkud jsem a na jak dlouho jsem přijela.  Povídali o tom, co je v okolí města zajímavého k vidění a co stojí za to vidět.  Člověk z velkoměsta si tu najednou připadá jako ve světě za zrcadlem – jako Alenka v říši divů.

Během mého pobytu v Rotavě jsem zažila střídání projevů počasí. Kromě sněžení a bouřky bylo slunečno, deštivo a na Přebuzi jsem utíkala před krupobitím.

Rotavský rybnik
Rotavský rybnik

Víkend jsem si užila nejen já i moji dva nerozluční parťáci na cestách – první se jmenuje Samsung a druhý, mladší se jmenuje Olympus. Naše výtvory nejen z tohoto výletu si můžete prohlédnout na stránkách Flickru – Rotava a z Krajské výstavy ovoce, zeleniny a květin.

Na závěr chci říci, že Krušné hory stojí za návštěvu. Proč byste sem měli přijet? Jsou tu možnosti pro lyžaře a běžkaře v zimní sezóně a v dalších ročních obdobích si užijte cykloturistiku, pěší turistiku, houbaření, koupání…
Prostě relaxování bez davů lidí. Krušné hory jsou ještě neobjevená oblast.
Pokud hledáte klid,  jsou Krušné hory pravým místem srovnatelné se Šumavou.

Mějte se krásně a třeba se tam potkáme 🙂

S láskou Šárka

Rotava – mapa

Zvětšit mapu